Z Děčína až na konec světa? Trochu blíže – do Míšně!
Nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. Tvrdí klasik. Jistě to bude pravda, ale není to jediný možný způsob pohybu po naší krásné matičce Zemi. „Mořští vlci“ budou tvrdit, že nejkrásnější pohled na svět je z paluby lodě. A i když moře po ruce nemáme, stačí i řeka. Jeden takový evropský veletok máme za humny, stačí dojet do Děčína nebo Hřenska. Labe. Poslední část toku na našem území a první na území sousedního Saska nabízí úchvatný zážitek plavby malebnou krajinnou scenérií, který se v i tomto podzimním čase vyplatí prožít.
Kdo nezažil školní výlet s typickou náplní – autobusem do Děčína, parníkem do Hřenska, výstup na Pravčickou bránu a autobusem domů – snad ani do školy nechodil. Za mých mladých let plavba končila v Hřensku. Dál již končil svět – prý! Dnes je možné plout až do móóóře. A ti, kteří byli o tento zážitek ochuzeni, to mohou lehce napravit. Výletní lodě vyplouvají z Děčína s cílem Hřensko/ Bad Schandau/Dresden a nově až do Meissen/Míšně/. Jedno sobotní ráno jsem se vrátil o několik desítek let zpět. Opět stojím na děčínském nábřeží a dívám se na řeku, barevné domy naproti a okouzluje mne Pastýřská stěna se svou bílou dominantou. Parník houká, rychle se naloďuji a vyplouváme. Plavba začíná. Pohled zpět na děčínský most a Pastýřskou stěnu v ranním slunci je krásný. Vplouváme do chráněného území Labské pískovce – kaňon Labe. Řeka zde vytvořila překrásné scenerie, které můžete obdivovat jen z paluby parníku. Na levoboku se objevují domky dlouhé obce Žleb hlídané majestátními pískovcovými věžemi. Na pravoboku se objevuje vysoko nad námi Růžová vyhlídka a Belveder. Labe zde teče rychle a parník má slušnou rychlost. Na pravoboku se vynořuje Hřensko, které s pozdravem – sirénou – míjíme a pokračujeme dál s vyhlídkou na mohutný pískovcový masiv před Bad Schandou – zakončený krásným výletním místem – Schrammsteine. Lázeňské městečko Bad Schandau míjíme na pravoboku a před námi se postupně začíná vynořovat mohutná stolová hora – Lilienstein. Meandrující Labe nám dává šanci obdivovat tento úchvatný přírodní útvar, abychom za chvíli byli ohromeni další stolovou horou s pevností na jejím vrcholu – Kőnigstein. Proplouváme pod pevností a než stačíme vstřebat zážitek z této pevnosti, již se před námi vynořuje další úžasná skalní scenerie se zbytky skalního hradu – Bastei. A plujeme dál. Doposud nám krásnou kulisu a zážitky nabízela příroda a co lidé? Ti také dovedou připravit krásnou podívanou. Míjíme upravený Wehlen a blížíme se k Pirně. Na levoboku obdivujeme panorama její starobylé části. Okolí začíná vypadat „civilizovaně“ a tak je čas na kávičku, ale vzít si ji na horní palubu! Protože se blížíme k Pillnitz a promeškat na pravoboku průčelí zámku, za kterým se rozkládají zahrady ve francouzském stylu, to by opravu byla škoda! Již se blížíme k Drážďanům. Na jižně orientovaných svazích Labe můžeme zahlédnout vinice a majestátní sídla jejich zakladatelů, různých stavebních stylů. V klidu můžeme dopíjet svou kávičku, kochat se krajinou, mávat míjejícím kolesovým parníkům a připravovat se na proplutí Drážďan. Městská scenerie obnovených památek je úchvatná a z paluby parníku jedinečná. Kromě dění na březích s úžasem sledujeme hemžení malých, velkých a obrovských lodí v centru Drážďan. Jak se tam všechna ta plavidla vejdou, vyhnou, otočí a nesrazí se, to nechápu. Ale povedlo se. Propluli jsme a míříme dál po proudu na Míšeň. Teď je čas na sklenku dobrého vína, které se v okolí Drážďan pěstuje a relaxovat ve slunečním svitu na horní palubě. Míšeň. Starobylé město nás vítá dominantou svého hradu s katedrálou. Cíl naší plavby. Opouštím zázemí parníku a vyrážíme do křivolakých, starobylých uliček města. Necháváme se vést jen intuicí a užíváme si krásy zachovalých historických památek, atmosféry místa a světla.
Nevím, jak vypadá svět ze hřbetu koně. Zatím jsem neměl příležitost ani odvahu to zkusit. Ale svět z paluby parníku je krásný.
