46. Rallye Český Krumlov – 2018.

Termín v polovině května je v mém diáři vyhrazen na českokrumlovskou rally. Letos se již konala po čtyřicáté šesté, v termínu 18. – 19. května 2018. Formát podniku je již několik let „nudně stejný“. Při pročítání základních dokumentů mám pocit, že organizátoři jen upravili kalendář z loňské akce a bylo hotovo. Ale to jistě ne. I když se na první pohled zná, že je vše stejné, každý rok je s překvapením. Jen nikdo neví, jaké bude, kdy a kde se dostaví. Nevyzpytatelné počasí. Již tak náročné tratě dovede doslova v okamžiku proměnit v „kančí stezky“. Bylo to tak předloni i loni. A letos? Předpověď byla mírně čitelná. Na jih Čech jsem vyrazil již ve čtvrtek. S vidinou na klidnou cestu, ubytování a projetí si vytipovaných míst na focení. Jízda po dálnici do Prahy, průjezd jižní spojky s odbočením na D1 a sjezd na Benešov proběhl nad očekávání rychle a bez komplikací. Dopravnímu zpravodajství Frekvence 1 jsem sice věnoval pozornost, jen jsem si neuvědomil, že poznámka :  „  …. v koloně před Olbramovicemi si počkáte asi 30 minut …“ se týká i mne. Když jsem se stal její součástí, narostla, z třiceti minut bylo šedesát! Liják mi stihl umýt auto a následný vytrvalý déšť mne doprovázel přes České Budějovice až do Kaplice, kde jsem byl ubytovaný. To proběhlo rychle stejně jako pozdní oběd. S hodinovým zpožděním jsem konečně vyrazil na inspekci vytipovaných míst. Ještě že přestalo pršet. Vyrazil jsem směrem Ličov a na prvním kopci bylo přede mnou černo a spustil se slejvák. Ličov, Velké Skaliny, Soběnov a leje stále. Na polní cesty se neodvažuji. Ty zpevněné místy připomínají průjezd brodem. Říkám si : „ … jen ať se to vyblázní dneska. Zítra bude pohoda!“. Kontrola splnila účel, vracím se do potemnělého penzionu, majitelka šla domů a já jsem jediný host. Rychlá příprava na pátek a spát.

Pátek začíná příjemně. Dobrá servírovaná snídaně, půvabná obsluha a balíček s sebou na svačinu. Do Budějek na výstaviště to kupodivu stíhám za půl hodiny a to je již realizována avizovaná velká uzavírka od Dolního Dvořiště. Akreditace. Přijel jsem včas a tak stíhám technické přejímky erpětek. Focení začíná. Zvážit auto, kontrola vybavení, plomby,…. Pro někoho nezáživná povinnost, pro fandy krásný pohled na techniku, která se jim na trati jen mihne před očima. Začíná shakedown. Klasická trať s klasickými místy na focení. Někde je mírná tlačenice, někde si fotím sám. Zatím je to jen rozcvička. Sluníčko, teplo, pohoda. Dvě hodiny vyhrazené na shakedown utekly jak voda a já se musím rozhodnout. Zůstat na první erzetu nebo vyrazit na skok před Soběnovem? Tam se musí dojít asi dva kilometry pěšky. A na to potřebuji asi půl hodiny, ale pak tam musím zůstat na celý průjezd a budu mít jen jeden typ fotek. Nebo jet na Malče a pak přejet do Soběnova na náves? Tam bych udělal více typů fotek. Přemítám a ještě jednou procházím na výstavišti trať první erzety. Kvůli televizi se kolem atraktivních míst objevily další reklamy. Hrůza! Je rozhodnuto. Vyrážím na Malče. Testuji novou trasu kolem nádraží, a i když tam je více semaforů, zdá se mi jízda plynulejší a rychlejší. Jedním uchem poslouchám českobudějovickou drbnu. Z myšlenek mne vytrhuje upozornění řidičům jedoucí směr Písek na velkou bouřku. To je daleko. Ale pohled do dálky tím směrem avizuje, že Písek sice ano, ale to černo ne. Přijíždím s předstihem na místo. Pod dohledem „pomáhat a chránit“ si vybírám místo pro parkování. Obhlížím místo odkud budu fotit, jak bude svítit sluníčko a přitom si vychutnávám koncert lesního ptactva. Nedá mi to a v mobilu lovím radar. Jejda. Bouřka napravo, ale i nalevo a řítí se to naštěstí jen kolem mého místa. To nás mine! Divácké místo se rychle plní. Přijíždějí i fotografové, kteří zůstali na výstavišti na první rychlostku. Promočení a vykládají něco o děsném lijáku a kroupách tam i po cestě sem. Dívám se opět na radar. To co platilo před chvílí je již opravu minulostí! Realita bude asi krutá! Poplach. Za deset minut vyráží první soutěžák na trať. Sprint k autu, nepromokavá bunda a rychle zpět. Stihl jsem to včas. První soutěžák vyráží na trať. U nás bude asi za tři minuty. Včera lilo, ale dneska? Nebe se otevřelo. Než přijel Kopecký, silnice je zcela pod vodou. Při průjezdu Pecha teče voda z polí a Černý se již brodí hnědým marastem. Snažím se být menší a ještě menší, ale nejde to. Voda je téměř všude. Pomohl by deštník, ale ten je v autě! Přibíhá pořadatel, že o kousek dál po trati jsou velké kaluže. Vyrážím. A opravdu. Auto při průjezdu cestou, která se změnila v potok, rozstřikuje gejzíry vody na každou stranu. Krásná, ale nebezpečná podívaná. Mareš to mastí přes pole, další ho napodobuje. To jistě není záměr, ale akvaplaning. Déšť se sice umoudřil, ale zcela promočen se trmácím přes pole k autu. Místo dvaceti minut jsem fotil hodinu. Všechno mokré. Převlékám se do suchého. Jen náhradní boty v autě nemám. Chyba. Vyrážím do Soběnova. Je to pět minut jízdy. Snad tam bude líp. Proti Malči určitě. Jen krápe. Vytáhl jsem deštník a vyrazil za další vodou. Kaluží pod statkem. Včera byla pěkně velká i hluboká. Ale přes noc asi někdo našel špunt a vypustil ji. Něco na dně zbylo, ale proti včerejšku? Času do prvních průjezdů moc nezbývá, tak se řadím na konec fronty fotografů, kteří tu byli dřív. Výhled nám kazí kafemlejnek s oranžovou vestou. „Tady nemůžete stát. To je zakázané divácké místo! Nejsme diváci. Jsme fotografové, máme vesty. Máme to povolené. To vidím. Ale tady nemůžete stát …“. Čas příjezdu prvního soutěžáku se nebezpečně blíží. Páté kolo rozhovorů naštěstí vyhráváme, neboť na druhé straně kaluže do zakázaného místa přicházejí diváci. Pan pořadatel jde zjednat pořádek. Vrátit se nestíhá. Zachraňuje nás Škoda Fabia R5 Jana Kopeckého, díky. Oranžová vesta zaujímá místo na požárním žebříku asi pět metrů nad zemí. A my si užíváme focení další várky vody. Tentokrát už jen té rozstříknuté z kaluže. Postupně procházím dalšími místy statku a fotím. Počasí se již umoudřilo. Dokonce mezi mraky občas prosvitne zapadající sluníčko. První kolo máme za sebou. Co dál? Dešťovou smršť vše přežilo až na boty. A chlad od nohou je čím dál tím citelnější! Vyhodnocuji situaci a docházím k závěru, že pro dnešek to stačí. Nabírám směr Kaplice. Vidím se ve sprše. Ještě jedna pravá devadesát a jsem u penzionu. Nejsem. Městský strážník mi vysvětluje, že se tady jede nějaká rally a že se musím vrátit na hlavní, první do leva, …  objet Kaplice. Zachraňují mne hasiči, kteří jedou stejným směrem. Ještě jednou děkuji. V penzionu bylo otevřeno a paní domácí mi uvařila horký čaj. Pokoj jsem rychle proměnil v sušárnu svršků a techniky. Nahřál se ve sprše a skončil v posteli. Uf, to byl ale den.

Sobotní ráno, je pod mrakem a přes noc sprchlo. Balím. Uschlo vše až na boty. Ještě že jsem si doma přibalil jedny rezervní. Snídaně, opět krásný start do dlouhého dne. Se svačinou v batohu vyrážím k malontské erzetě, na Cetviny. Těším se na uskákaný starý asfalt, sem tam prašný kat, poskočení na hraně. Vítá mne krásný nový asfaltový koberec ozdobený bílými krajnicemi. Představa je jedna věc, realita druhá. Nezbývá mi než i tak si najít vhodné místo a fotit. Nakonec to nebylo tak marný. Pěkné, klidné místo. Ein schöner Spaziergang po pastvinách. I sluníčko vykouklo z mlhy. Bohužel svítilo přesně opačně, než jsem potřeboval. Poslední soutěžák mizí za horizontem a já se musím rozhodnout co dál. Jet do Budějek na výstaviště? Přes uzavírky se mi opravdu nechce. Nakonec se rozhoduji pro místo na rožmberské erzetě. Příjezd na vytipované místo po polních cestách otestoval stav tlumičů mého auta. Otočení na úzké lesní cestě jsem zvládl a zaparkovat u záludné škarpy také. K pásce je to pár metrů. Stíhám průjezdy posledních historiků a legend včetně záchranné akce mercedesu z příkopu. Nastal čas oběda. Z batohu tahám svačinu od snídaně, sušenky a matonku. K poslechu mám koncert lesního ptactva. Siesta. Sluníčko se schovalo za mraky a radar v mobilu avizuje možnost bouřky. Po včerejšku neponechávám nic náhodě. Bunda, deštník, bágl s technikou a vyrážím k úzkému vracáku na lesní cestě. První desítka jezdců obtížné odbočení zvládá bravurně, další již mají menší či větší problémy. Stihnout první jezdce na podiu v českokrumlovské Jelení zahradě je časově nemožné a tak zůstávám až téměř do konce. Zbývá jen zajet do Českého Krumlova vrátit vestu, projet uzavírky před Českými Budějovicemi a přežít průjezd Prahou. A realita? Do Krumlova jsem musel po objížďce přes Vyšší Brod, neboť v Rožmberku nad Vltavou opravují most. Z Českého Krumlova na Budějky jsem to raději vzal přes Kaplice-nádraží a udělal jsem dobře. Na dálnici u Tábora jsem si opět užil slejvák a Prahu jsem přežil v pohodě. Domů jsem přijel téměř o půlnoci. Zábava skončila. Zítra nastane pracovní režim. Vytřídit fotky, upravit a napsat článek. Už se těším.