XVII. AUTO IN Rallye Železné hory 2018

Českomoravský pohár rallye 2018 pokračoval ve dnech 27.-28. července 2018 třetím podnikem, kterým byla XVII. AUTO IN Rallye Železné hory. Organizátoři z Chrudimi připravili pro jezdce tři sekce se třemi rychlostními zkouškami o celkové délce téměř šedesáti tří kilometrů. Startovní listina čítala osmdesát pět jmen jezdců z České republiky, Polska a Německa. Scénář soutěže byl klasický. V pátek posádky absolvovali klasické kolečko předstartovních činností. Administrativní a technickou přejímku vozu, vyzvednutí itineráře, seznamovací jízdy. Technický maraton končil na chrudimském náměstí slavnostním představením vozů a posádek veřejnosti. A nutno dodat, že tuto příležitost si nenechalo ujít značné množství diváků, které neodradilo ani parné počasí, ani prudké dešťové přeháňky.

Sobotní předpověď počasí byla jasná. Slunečno, teplo, dusno, parno. Lokálně slejvák. Kde a kdy? To se bude vědět večer. Ostrý start do soutěže posádky absolvovaly ze servisu, který byl umístěn na chrudimském letišti. Vše bylo nachystáno a první vozy vyrazily do první sekce na první erzetu Janovice – Pohled. Spíš by se mohla jmenovat Zahřívací, při její délce dvou a půl kilometru mne nic jiného nenapadá. Druhý test Pohořalka – Petrkov již řádně prověřil připravenost jezdců i soutěžáků. Tedy měl. Bohužel předjezdec na konci testu ve vysoké rychlosti havaroval. Na trať musely vyjet vozy záchranné služby, hasiči ,… Soutěž se ještě ani nerozjela a vedení už muselo řešit velmi zapeklitou situaci. Zrušit druhou erzetu a odjet třetí nebo počkat na odstranění následků havárie a pokračovat s časovým skluzem dle itineráře. Ne. Přišlo s velmi „originálním“ řešením. Počkalo se na odstranění následků havárie na dvojce a třetí erzetou byl jen volný průjezd! Ten kdo čekal a těšil se na akční podívanou v odbočení za obcí Ochoz, případně v lesní pasáži před cílem, odcházel po marném dvouhodinovém čekání domů uvařen a zklamán. Defilé hezkých autíček viděl, rally ne. Bohužel tento dopolední incident naboural celý časový harmonogram soutěže. A to nejen jezdcům, kterým byly následně zkráceny zastávky v servisu a upraveny starty do dalších sekcí. Ale i diváků a fotografům. I tak se dopolední časové manko smazat nepodařilo. To snad ani nebylo reálné. Vyšší moc zasáhla. S tím se nedalo nic dělat. Průběh dalších dvou sekcí již proběhl bez mimořádných událostí a tak ti co vytrvali, si to společně s jezdci na dalších erzetách užili.

Z mého pohledu, fotografa, měla tato akce k dokonalosti daleko. Shoda několika okolností tomu chtěla, že můj doma připravený „perfektní“ plán práce, díky výše popsanému stavu, vzal záhy za své a bylo nutné jej značně modifikovat. Ale postupně. Ranní příjezd do servisu na start z ČK 0a proběhl podle plánu. Focení první várky startujících taktéž. Přejezd na třetí erzetu k odbočení za ovcí Ochoz byl s mírným zdržením v koloně, ale v časové toleranci. Výběr místa pro focení proběhl v pohodě. A to bylo na téměř dvě hodiny vše. Nulky nikde, předjezdec nikde, relevantnost informací z vysílaček u radiobodu proč je zdržení, jak to bude dál, … se limitně blížila k nule. Tu zprava, tu zleva. A když už konečně projel uzavírací vůz a následně začaly přijíždět závodní vozy, nebyl kdo by jim mával, nebylo komu mávat. Po téměř třech hodinách čekání jsem neměl nic nafoceno. Podle itineráře druhá sekce měla startovat za deset minut a ani vysílačky nevěděly, jak to bude dál. Vypil jsem poslední zásoby vody, sedl do auta a vyrazil na další vytipované místo. Na druhou, tedy již pátou erzetu, do obce Liboměřice. Doufal jsem, že start stihnu. Na benzince rychle doplňuji vodu a mířím k servisu. Tam mě hodná paní v ČK 0a uklidňuje a zve na kafe! Klid. Nulky do druhé sekce ještě nevyjely, kdy vyjedou, zatím nikdo neví, ale určitě vyjedou! Uf! Na oslavu si dávám v bufetu velkou kofolu na ex. Uklidněn vyrážím do Liboměřic. Uklidněn jsem byl asi nějak moc, nebo to parno? Vjíždím do slejváku a míjím odbočku. Chvíli si hraju klasickou hru „Kufrování s dominem“. Zvládl jsem to a do cíle přijíždím v poklidu, s časovou rezervou. Hledám místo na focení. Vybírat si moc nemůžu. Nafotit celé startovní pole už konečně musím. Nakonec se místo najde. Na koukání docela pěkné. Ale na focení? Žádná sláva. Slunce pálí, stín daleko, bufet blízko. Další kofola, tentokrát na dvakrát, a jde se fotit. Za dvě hodiny je odjeto. Nafoceno. Nezbývá než vyrazit na poslední test, do lesa k Žumberku. Přejezd v koloně jsem přežil, i když občas jsem si připadal jako na D1! Začátek nevidím, konec také ne. Kde se tady ta auta vzala a kam všichni jedou, vůbec netuším. Ale brzy odbočuji a za chvíli jsem na lesní cestě. Ještě kousek pěšky a už vidím cíl mého snažení. Uvařen, uondán a hladov kvituji s povděkem alespoň chladivý stín lesa. Jako fotograf eviduji již jen lesní šero. Řízení fotografických technologických procesů předávám zcela do správy fotoaparátu a svou úlohu na vzniku snímku degraduji na pouhé stisknutí spouště. Poslední soutěžák. Hotovo. Vracím se k autu, dopíjím zbytek vlažné minerálky a mířím do servisu na vyhlášení výsledků. Kdy bude, nikdo neví. Snad za hodinu. Rezignuji. Vracím vestu, dávám tělu další várku malinovky, nastavuji navigaci a nabírám směr k domovu. Za tři hodiny bude fajn. Sprcha, vychlazené pivko,… Cestou mám čas si probrat ten dnešní zmatek řízený vyšší mocí. A docházím k názoru, že i přes ranní zoufalství, to nakonec dopadlo docela dobře.