Mokrá 48.Barum Czech Rally 2018.

S blížícím se startem zlínské Barum Czech Rally si novináři i fanoušci na diskuzních fórech kladli otázky. Zvítězí Kopecký i letos? Čím bude nahrazena legendární Pindula, která se letos nejede kvůli prasečímu moru? Podaří se Pechovi vyladit Fiestu tak aby skončil na bedně? Dojede si Mareš pro první medailové umístění? Jak si sedne spojení Jakeš a R5? Jak se popasuje česká jezdecká špička s evropskou? A co počasí? Bude parno nebo zaprší? Do okruhu klasických témat přibylo ještě jedno, zcela nové. Přijede Dani Sordo s novým vozem Hyundai i20 R5! A náhle se předpokládaný souboj o vítězství, Kopecký – Lukyanuk, změnil ve velkou neznámou. Otázek přibývá, ale odpovědi jsou jen v rovinách spekulací a dohadů. Na všechny budou známé odpovědi až v neděli 26.srpna 2018 na cílové rampě. Ale to je ještě daleko!

Do Zlína vyrážím již ve středu. Volím trasu přes Nymburk, abych se vyhnul Praze a kolonám na D1. Nepovedlo se. Před Kolínem je velká bouračka, neprůjezdná silnice a na objízdné trase se to ucpalo.  Nabral jsem hodinu zpoždění. Na D1 najíždím u Jihlavy a až do Zlína je to již v pohodě. Po ubytování vyrážím na obhlídku legendární městské erzety, která v pátek 24.srpna 2018 večer celá dvoudenní akce odstartuje. Je pěkná. Už se těším na autobusák i na několik dalších vytipovaných míst.Čtvrteční ráno mě vítá modrou oblohou a pražící slunce avizuje další parný den. Z tašky vytahuji domácí přípravu. Čas konfrontace teorie s realitou je zde. Postupně si najíždím trasy k vytipovaným místům. Kontroluji si prostor na parkování i focení. Zítra to jistě bude mazec. Na silničkách se potkávám s auty, které mají cizokrajné espézetky. To jistě nejsou turisti, kteří přijeli objevovat krásy Valašska! A že jich je. Slunce pálí, vedro na padnutí. Ale zítra má být všechno jinak! Všechny meteo servery se shodují v jednom. Pršet bude! Zatím se liší v tom, jako dlouho a kolik vody spadne. Postupně projíždím trasy na Komárov, Malenovice, Žlutavu, Modrou, Slušovice a Vlčkovou. Přejezdy jsou dlouhé. Ve svém itineráři postupně opravuji časy odjezdu na fotopointy. Bude to stačit?  Ještě jednou se vyspím a uvidíme.

Nastal den D. Je ráno, pátek 24.srpna 2018 a Barum Czech Rally startuje. Teda oficiálně až večer, ale neoficiálně již v osm ráno volnými tréninky na Komárově, kde se pojede i kvalifikace a shakedown. Vyrážím o hodinu dříve. To musí stačit. Nestačí! Na poslední chvíli stíhám „poklidný“ příjezd ve štrůdlu asi deseti aut. Vyhlédnuté místo na parkování ze včerejška ani nehledám. Pořadatel mne posílá stále dále a dále od tratě. Konečně se objevilo okénko ve šňůře zaparkovaných aut. Hurá, jsem jen kilometr od pásky. Tušil jsem, že v Komárově na návsi bude hodně fotografů, ale mám pocit, že zde mají sjezd a já přicházím mezi posledními. Na rozbor situace není čas. Kolem se začínají míhat závodní auta. Nastal čas focení a pocení. V rychlém sledu měním místa. Svádím předem prohraný boj se stínem, který se neúprosně žene do nejlepšího akčního místa, přesně na dobu kvalifikace. Volné tréninky, kvalifikace a shakedown proběhly v rychlém sledu. Dopíjím poslední zbytky zteplalé minerálky a ploužím se k autu. Vracím se do Zlína podle tříkilometrové řady aut, zaparkovaných podél cesty. A to jen tímto směrem! To mne varuje! Musím si opravit v itineráři časy dojezdu na vytipovaná místa. No jo, ale kdy budu fotit? Přejezdy jsou asi šedesát kiláků. To je v lepším případě hodina! Z úvah mne vyrušují stěrače. Proč? Začaly padat malé kapky vody, pak velké a následně se otevřela nebesa. Během deseti minut bylo vše pod vodou. Silnice se změnila v řeku. V podjezdu bylo asi čtyřicet centimetrů. Dobrý brod. Jak rychle slejvák přišel, tak odešel. Jenže změna počasí se dostavila. Loterie volby obutí dostala zelenou. Dalším bodem pátečního programu je slavnostní zahájení na zlínském náměstí. Užívám si show jezdců evropského šampionátu. Fotím jezdce, krásné hostesky i neopakovatelnou euforii fanoušků. Čas letí a já vyrážím na autobusák. Zatím po městské erzetě krouží legendy a po nich historici. Hlavní bod pátečního dne začíná ve dvacet jedna patnáct. Na trať vyráží vůz s číslem 139 a téměř dvouhodinová show smyků, dlouhých světel a blesků fotografů byla odstartována. Vůz s číslem jedna, který řídil Alexey Lukyanuk, tuto neskutečnou podívanou uzavírá. Je téměř půlnoc. Balím techniku a přesouvám se do penzionu. Rychle si připravuji věci na sobotu, i když ta už je, nastavuji si budík s korekcí -1 hodina. Spánek přichází téměř okamžitě. Stejně tak i řev budíku.

Sobotní ráno mne vítá zamračenou oblohou, ze které mrholí. Na meditování není čas. Včerejší příjezd do Komárova mne stále straší. A to dneska začínám ve Slušovicích, v devět čtyřicet šest. Na slušovický kruhák přijíždím v osm patnáct. Sice osamocen, ale zaparkovat už není kde. Nakonec se vtěsnám pod stromy před mostkem. Parádní místo. K aréně to mám asi jen kilometr a půl. Hodinu před startem erzety se zde tísní davy lidí. Někteří na příjezdu evidentně i nocovali. Že jemně prší, nikomu ani trochu nevadí. Vyhlížím si místa, odkud budu fotit. První série záběrů patří legendárnímu skoku. Krásné místo i podívaná na soutěžáky v akci. Po průjezdu první pětice vozů se přesouvám k výjezdu z arény. V celém areálu ale i jeho okolí je nespočet míst, kde se dají pořídit pěkné záběry. Tak se snažím. Z pracovního zaujetí mne vytrhává mobil. Budík mne upozorňuje, že je čas na změnu. Vyrazit na další dnešní fotobod, divácké místo Modrá. Opouštím Slušovice a nevěřím vlastním očím, divácká auta jsou zaparkována až téměř k odbočce na Zlín! Poctivých pět kilometrů. Kdo to nezažil, dost těžko uvěří. Modrá je legendární divácké místo barumky, ke kterému se blížím s téměř devadesáti minutovým předstihem. Jenže již u rozhledny nad obcí mne staví pořadatel a to je k pásce ještě poctivých tři a půl kilometru. Zoufalství v jeho očích napovídá, že se opět budou dít velké věci. Vozidlo s označením „Media“ sice vidí, ale stejně mne upozorňuje, že vyhrazené místo ve přední části již zabrali jiní. Jak to stihli? Beru tuto informaci na vědomí, času dost, zatím neprší a odpolední procházka lesní cestou k erzetě mi jen prospěje. Nakonec to není tak špatné. Parkuji asi kilometr od pásky. Takže v pohodě. Stíhám tekutiny, probrat s kolegy vývoj v první sekci, zaregistrovat odstoupení Pecha a defekty Kopeckého i včerejší defekt Černého. Víc ne. Lesem se nese řev prvního soutěžáku. A divadlo začíná. Nálet, přes ručku odbočení o téměř sto osmdesát stupňů a odjez. I když se silničáři snažili v odbočení zalátat největší díry, zůstalo tam dost šotoliny. A tak to pěkně klouzalo i lehce prášilo. Ale jen na průjezd několika prvních aut. Opět začalo pršet. A to je špatné. Fotit v temném lese špinavé auto je nesmysl. A navíc. Erzeta je pozastavena. Diváka po průjezdu jednoho z vozů zasáhla sprška kamenů do obličeje. Na trať vyrazila sanitka. Meteo radar v mobilu nevěští v dohledné době zlepšení, tak to balím. Další v pořadí je vracák pod Trojákem. Další legendární místo Barumky. V autě zapínám navigaci, ale pohled do oficiálního programu mne varuje před uzavřením příjezdu od Zlína a další možnost, jak se tam dostat, není. Tak to jsem při přípravě přehlédl. Chybička se vloudila. V programu mi zbývá jen večerní servis. Při odjezdu registruji zaparkovaná auta až do obce Modrá. Téměř čtyři kilometry od pásky. Cestou do Zlína si konečně dávám oběd, tedy časově to odpovídá večeři a mířím do Otrokovic, kde je servis umístěn. Podvečer pomalu přechází v noc. Užívám si tu krásnou světelnou náladu servisních stanů. Tu velkých, tu malých, tu svítících do tmy, tu skromně osvětlených vývěsním štítem. Lidí moc není. Tlačenice se nekoná i na večerní kapučíno se fronta nestojí. Stíhám servis Kopeckého, Sorda, Mareše a Černého. Ostatní mi ujeli. Je čas jít spát. Zítra nás čeká finále. Jenže u auta zjišťuji nemilou věc. Někde v servisu jsem ztratil brýle na dálku! Hledat je potmě je nesmysl a ráno taktéž. Nebývá, než se pokusit ráno si opatřit náhradní na dojezd domů. V penzionu mi strejda „gůgl“ dal několik typů, kde bych mohl být úspěšný. Částečně uklidněn jdu spát. Nedělní program se tím pádem mění, ale uvidíme jak moc.

Nedělní ráno se podobá tomu sobotnímu jen s tím rozdílem, že prší vydatně. V klidu balím a vyrážím na zlínské náměstí. A byl jsem úspěšný. Uklidněn vyrážím do Malenovic. Tam přijíždím v předstihu. Parkuji kousek od pásky. Dokonce před bistrem, odkud to krásně voní, a tak si dávám oběd. Mezitím přestalo pršet a já vyrážím do zatáčky pod Malenovický hrad. Krásné přehledné místo jak pro diváky, tak i pro fotografy. Po průjezdu prvních několika vozů postupně měním místa na focení, až má anabáze končí u skoku na nádvoří průmyslového podniku. Vracím se k autu a přejíždím do Zlína. Na pořadu je již poslední bod, a to slavnostní zakončení. Na rampu postupně, v obráceném pořadí, najíždí prvních pět posádek. S krásnou tečkou pro české barvy. Vítězem 48. Barum Czech Rally Zlín 2018 se po dramatické stíhací jízdě stala posádka Jan Kopecký – Pavel Dresler na vozidle Škoda Fabia R5. Náměstí explodovalo nadšením a vypukly neřízené oslavy posádek s fanoušky. A když konferenciér slavnostního vyhlášení s rezignací v hlase konstatoval: „ I chaos je forma řízení.“ Pochopil jsem, že rally skončila. Nastal čas oslav. Na všechny otázky jsou odpovědi známé. Některé se zapíší do oficiální statistiky soutěže, některé už nikoho ani nezajímají. Mraky se rozplynuly a sluníčko vykouklo na vítěze. Vrátil jsem vestu a vyrazil k domovu. Čekalo mne téměř pět hodin jízdy, ale nelitoval jsem. Barumka byla krásná. Příští rok na shledanou.