P.R.S.A.

Lednové divadelní představení v rumburském Domě kultury 24.ledna 2017 nabídlo trochu zvláštní pohled na osudy žen tří generací. Rodinná oslava nejstarší členky „klanu“ osamělých žen, omylem objednaná jako pohřební hostina jen podtrhuje neutěšený, zoufalý život v osamění bez mužů. Tedy ony muže poznaly, ale jen krátce. Ba dalo by se říci jen na onen okamžik „ …. předání genetického materiálu…“. Jak v mžikovém pohnutí mysli něžně sdělila jedna z aktérek „pohřební“ oslavy. Aby již dále plynule pokračovala v póze plně soběstačné, emancipované ženy že  „ ….. dále ho již k  životu nepotřebuje“. Jenže postupem času hrdými postoji čím dál tím více probleskují obavy z budoucnosti v samotě.  Muže k životu, kromě onoho okamžiku předání genetického materiálu, podle těchto žen, není třeba. Ale podvědomě cítí, i když tuto myšlenku, pocit vší silou potlačují, že život bez nich není „barevný“. Někteří diváci by mohli toto představení vnímat jako předobraz budoucí „úspěšně“ provedené feminizace naší společnosti. Doufejme, že se tato vize nenaplní a zůstane jen v oblasti scifi!